TJ Růžená MTB team

Veškeré zázemí pro závod bylo umístěno na místní staré střelnici nacházející se cca 1,5km od obce. Jediný start závodu byl přemístěn do místní obce, odkud se startovalo na obě trasy. Na trať 50km se startovalo v 11hodin (104 závodníků) a na 30km (141 závodníků) o 15 minut později.

Barvy týmu MTB Růžená hájili dva zástupci - Filip Kučera a Luboš Hronek startující na kratší trati. Tempo bylo po celou dobu doslova strhující. Důkazem toho je, že hned 10 jezdců překonalo traťový rekord z minulého roku o více jak 3 minuty. Průměrná rychlost nejrychlejších tak  dosahovala na hodnotu 33,5km/h. Do cíle v kategorii MA (do 20 let včetně) dorazil Filip Kučera na 12. místě, celkově potom 42. Luboš Hronek v kategorii MB (21-35 let) obsadil 3. místo a celkově potom místo 4.

Celkové vítězství na dlouhé trati obhájil v rekordním čase 1:42:45:704 Pavel Bartoň hájící barvy Eurofoamu - mistr České republiky 2010 v XC v kategorii MASTERS. Celkové vítězství  na krátké trati, také v rekordním čase 57:52:578 vybojoval Jan Pechek.

O průběhu posledních tří závodů Cykloligy Hájek sepsal několik řádků Luboš Hronek.

Stráž nad Nežárkou

V neděli 9. května se jel ve Stráži nad Nežárkou 2. závod cykloligy Hájek. V den závodu bylo počasí  teplé a slunečné, po předchozích deštivých dnech však byla trať silně podmáčená. Délka závodního okruhu měřila 21km. Ti, kteří jeli dlouhou trať,  absolvovali okruh 2x . Závodu se zúčastnilo na 103 bikerů (44 na dlouhé trati a 59 na krátké). Trať byla opět takřka rovinatá - jediný kopec čekající na závodníky byl hned po startu směrem na Plavsko. Z týmu MTB Růžená se zúčastnili 4 závodníci – Luboš Hronek, Petr Urban, Aleš Lacina, Michaela Benešová, přičemž všichni jeli krátkou trať. Na čele závodu se před cílem konal souboj mezi Lubošem Hronkem a Pavlem Vlnasem z Jindřichova Hradce. Přestože Luboš celý závod odtáhl v čele, prohrál v závěrečném sprintu o pouhé 0,2sec. Výborně si vedli také Petr Urban, jenž obsadil 6. místo v kategorii a Aleš Lacina 12. místo v kategorii. Zástupkyně něžného pohlaví Míša vybojovala krásné 3. místo v kategorii. Výsledky jezdců MTB Růžená (celkové/kategorie): Luboš Hronek 2/2; Petr Urban 13/6;  Aleš Lacina 26/12; Michaela Benešová 39/3.

Nová Bystřice

Uplynuly 3 týdny  od závodu ve Stráži a byl tu již 3. závod ze série cykloligy Hájek. Tentokrát se závodilo 30.5. v Nové Bystřici. Nutno podotknout, že na podzim na zdejší trati vybojovali závodníci Růžené 3 umístění na bedně! Na 29km dlouhý okruh do Nové Bystřice přijelo 102 závodníků. 50 z nich jelo na dlouhou trať (2 okruhy) a 52 absolvovalo krátkou trať. Na tomto závodě se objevila hojná účast růženských závodníků, bylo jich tu hned 6! Alda Lacina, Dáva Neradný, Petr Urban, Luboš Hronek, nováček Honza Musil zvaný Stoupa a opět zástupkyně něžného pohlaví Míša Benešová. Všichni se vydali pokořit 29km dlouhou trať. Prognóza meteorologů slibovala na den závodu deštivo, což se také splnilo. Chybělo nějakých 10minut do startu a nad Bystřicí a jejím okolí se spustil velmi silný déšť, který závodníkům hodně komplikoval závodění. Trať
po předchozích dlouhotrvajících deštích nestačila ještě vyschnout a byl tu další déšť. Tímto se stala trať nebezpečnou, zejména v lesních sjezdech na kořenech, trávě a písku. Mezi nejnebezpečnější sjezdy patřily ty za Klášterem II, směrem k vodní nádrži Landštejn. Tam pár bikerů potkal pád, někteří z nich pak závod nedokončili. Po celou dobu se na trati pořadí závodníků různě přelévalo. Doslova napínavé drama se odehrálo až před cílem. Při nájezdu do cílového esíčka byl na první pozici jindřichohradecký Pavel Vlnas následovaný Lubošem Hronkem a spol. Na mokré a kluzké trati v poslední zatáčce dostal Vlnas smyk a následoval pád. S dávkou štěstí tak byl nakonec na prvním místě Luboš Hronek, pro něhož to bylo vůbec první vítězství v závodech. Vlnas skončil na 3. místě, po pádu se však neobjevil při vyhlašování na stupni vítězů, neboť byl na vyšetření v nemocnici. S nelehkou tratí se velmi slušně vypořádali i další jezdci MTB Růžená. Petr Urban dojel na 8. místě v kategorii, hned za ním David Neradný na 9. místě v kategorii, Aleš Lacina na 12. místě v kategorii, Honza Musil 20. Míša skvěle zabojovala a nakonec vybojovala bezvadné 2. místo v kategorii. Závod byl rekordně úspěšný pro tým CT Saunabar Horní Cerkev, který na obou tratích zaznamenal rekordních 8 úspěchů na bedně!. Růžená zaznamenala 2 úspěchy na bedně. Závěrem výsledky: Luboš Hronek 1/1; Petr Urban 14/8; David Neradný 15/9; Aleš Lacina 23/12; Michaela Benešová 39/2; Jan Musil 47/20.

Kardašova Řečice

Neděle 20.6. měla na programu 4. závod ze seriálu cykloligy Hájka.  4. závod v pořadí znamená, že se seriál přehoupl do své druhé poloviny.  O tomto víkendu nebyly
na programu jiné závody, proto se zde sešla rekordní účast. Celkem zde startovalo 151 závodníků z toho rekordních 91 startovalo na krátké trati! Konkurence zde byla opravdu veliká, jejímž důkazem byli jezdci CT Budvaru Tábor. Na dlouhé trati se objevil i exrůženský Milan Hron v současné době hájící barvy EUROFOAMU. Ten na dlouhé trati vybojoval 3. místo v kategorii před Nehonským a Zikmundem. Ze zástupců TJ Růžená MTB se zde na krátké trati opět ukázal kvintet ve složení Míša Benešová, David Neradný, Aleš Lacina, Petr Urban, Luboš Hronek. Zdejší okruh měřil 30km, nejrychlejší ho dokázali pokořit za 53minut. Do tého minuty se poskládalo hned 9 závodníků, což svědčilo o velmi vyrovnaném a rychlém závodě! Umístění bikerů MTB Růžená: Luboš Hronek 4/4; David Neradný 18/11; Aleš Lacina 38/19; Petr Urban 39/20; Michaela Benešová 64/5.

V neděli 18. dubna 2010 odstartoval již 2. ročník seriálu závodů Cyklosportu Hájek. První závod odstartoval v Třeboni, což byl v minulém ročníku závěrečný závod. Trať závodu byla rozprostřena na okruhu 27km v okolí Třeboně. Dlouhá trať se pak jela na 2 kola. Na tomto závodě nemohlo chybět zastoupení MTB Růžená ve složení David Neradný, Aleš Lacina a Luboš Hronek, přičemž všichni startovali na krátké trati, kterou absolvovalo celkem 52 závodníků. Složení trati bylo stejné jako v předešlém ročníku, pouze byly malé kosmetické úpravy.  Start byl z náměstí a vyjíždělo se směrem k rybníku Svět a pak v podstatě tou samou cestou jako minulý rok. Trať závodu byla velice rychlá, takže se to celé jelo takřka v hodně svižném tempu (průměrná rychlost na předních pozicích se pohybovala někde kolem 29km/h). Nejlepšího umístění dosáhl Luboš Hronek, který obsadil celkové 2. místo, dále David Neradný na  celkovém krásném 15. místě, krok s ním se snažil držet i Aleš Lacina. Ten bohužel vinou defektu někde kolem 13km dojel až na celkovém 44. místě. V kategorii MA (16-34let) jsme potom obsadili: 2.místo Luboš Hronek, 8.místo David Neradný, 18.místo Aleš Lacina. Názory všech členů naší výpravy dospěly k tomu, že trať byla bezvadně připravená jak po stránce výběru trasy, tak i značení. Důkazem toho bylo, že nikdo z členů nezabloudil. Tak na dalším závodě Cykloligy zdar!

Luboš Hronek

10.4. jsem zahájila novou závodní cyklistickou sezonu, a to na jihu Moravy závodem Kanec Trophy. Řádně namotivovaná z minulých víkendů, strávených v pozici diváka na xc v Langenlois a na primaveře Brno-Velká Bíteš-Brno, jsem se v jedenáct hodin postavila jako jediný zástupce Růžené na start 50km dlouhého závodu. Veškeré naděje a snahy ale zhatil defekt na 28. km, závod jsem dojela v čase 2:19:03 na devátém místě (z devatenácti souputnic) v kategorii a na 172. místě celkově.

2 závody, 3 závodníci, 3 různé distance, 4 třetí místa, taková byla bilance uplynulého závodního víkendu.

V sobotu jsem se vydala hájit týmové barvy na závod Tour de Javůrek, kde jsem položila základ trojkovému víkendu bronzovou příčkou.

V neděli jsme se s Milanem a Lubošem vypravili do Třeboně na finále Cyklo Hájek ligy. Třetí místo jsme získali jak na krátké trati zásluhou Luboše, ...

..tak na dlouhé trati díky Milanovi,...

... i já jsem se snažila.

O uplynulém víkendu Růženští bikeři nelenili, nechytali lelky, ani, až na vyjímky, defekty a zůčastnili se jak Galaxy maratonu v Soběslavi, tak závodu v Jemnici.

V sobotu na soběslavské krátké trase 40km úžasně zabojovali kluci Milan HRON a Luboš HRONEK, kdy Milan skončil na skvělém čtvrtém místě v kategorii (a moc dobře víme, že na třetí místo měl), a Luboš na velmi pěkném osmém místě.

Na delší trať 65km jsem se vydala já, ovšem po sérii defektů a lapálilích s "defekto-samoopravujícími" tmely a pěnami jsem závod nedokončila. Místo opravy defektů (lesní mýtinka-ekologové prominou) připomínalo prostory po důkladném hašení pěnovými přístroji.

V neděli jsme se v silné sestavě, která letos může konkurovat snad jen domácímu závodu Okolo Zudova vrchu, vypravili do Jemnice na závod O pohár Barchanu. Krom Milana HRONA  a mě se postavili na start naši dva velmi šikovní a ambiciózní junioři, a to Aleš LACINA a David NERADNÝ, pro které byl závod v Jemnici premiérou. Svého úkolu se zhostili na jedničku, pomyslným černým puntíkem bylo však sjetí z trasy a navštívení okolních vesnic. I přes všechny nezdary kluci dokončili závod na desátém a jedenácté místě v kategorii. Milan HRON si závod projel v "suchém dresu" s výsledným pátým místem v kategorii, já na místě druhém.

Dnes, 16. září se v Pelhřimově konalo městské MTB kritérium, na jehož startu nemohli zástupci Růžené Milan HRON a Luboš HRONEK chybět. Na náročném okruhu jsme zaznamenali výborné 6. místo Milana HRONA, které jen potvrzuje jeho formu.

22.8. se s úspěchy na 60km dlouhé trati závodu Malíkov open potkal Růženský tým. Milan HRON bohužel díky technickým problémům přišel o šanci na spurt o první místo a dojel na i tak báječném druhém místě.

V kategorii žen zvítězila Alena NOSKOVÁ.

V sobotu 12.9. se vydal Milan HRON reprezentovat tým do Rynárce u Pelhřimova na XC závod Rynárecká bejkovna, kde si vedl skvěle a přivezl velmi slušné deváté místo.

Závodit se vydala i Alena NOSKOVÁ, a to na GT Zaskar do Jedovnic, kde po bezmála šestihodinovém zápolení s obtížnou stokilometrovou tratí, která byla vypsána jako Akademické mistrovství ČR v maratonu, obsadila čtvrté místo.

V neděli, 13.9. se TJ Růžená MTB Team ukázal v plném lesku na krátké trati závodu CykloHájek ligy v Nové Bystřici, kdy si Milan HRON dojel pro absolutní vítězství, Luboš HRONEK pro druhé místo v kategorii a Alena NOSKOVÁ taktéž pro druhé místo v kategorii.

Díky kluci!

Profilem byla trať docela náročná, prvních 65km se stoupalo a zbylých 35km bylo zvlněných a klesajících. První hodinu se mi jelo skvěle, konečně jsem na vlastní kůži zažívala situace, o kterých jsem jen četla. Kolotoč, jízda v balíku, nastupování do vláčků, cúvání…

Se silničním kolem se sžívám teprve rok a jízda ve skupině je pro mě tabu, a tak jsem dlouho nemohla pochopit, jak to ti lidé dělají, že jedou ve sjezdu 70 řidítka na řidítka a galusku na galusku, asi trpím klaustrofobií i na kole. Trať neskutečně rychle ubíhala, a než jsem se rozkoukala, byla jsem v nejvyšším bodu trati, nad Železnou Rudou. Teď už jsem měla před sebou snažší část závodu a pokusila jsem se do toho opřít, jak jen to šlo. Dojela jsem kolegyni z mé trasy, chvilku jsme se střídaly, ale pak kolem projížděla jedna z čelních skupinek ze 200km trati, a tak jsem využila příležitosti a pokusila se za ně zavěsit. To se mi kupodivu povedlo, a tak jsem za jezdci Factor bike teamu, TROBu a Dimp Giantu vlála úctyhodných sedm kilometrů :-). Následoval vjezd do Klatov, nekonečné motání se městem a konečně údajný spurt do cíle. Cílová „rovinka“ ale byla všechno jen ne rovinka, takže se u mě žádný spurt nekonal, nehledě na to, že jsem neměla s kým spurtovat. Krále jsem dala v čase 3:38:34.7 jako 11. v ženách, se ztrátou 24 minut na vítězku Lenku Borufkovou (SNS Smržovka). Trasu 150 km vyhrál v čase 4:22:09.6 Martin Bína (Author), trasu 200km po obdivuhodné sólojízdě Libor Pohanka (KC Brno) v čase 6:01:41.3 a trať 250km Jakub Svoboda (CK Kolokrám Svijany)v čase 7:29:41.9.

Profil trati:

Musím připomenout, že tohoto závodu se již minulý rok zúčastnilo několik závodníků  MTB Růžená. V letošním ročníku se vydali hájit barvy TJ Růžená  MTB Team  pouze dva a to Luboš Hronek a Milan Hron. Kdo neví, kde se  Mladá Vožice nachází,  tak  směr Tábor - odbočka na Pacov a  22km za Pacovem směr severozápad.

Na závod jsme se vydali v 7:30, příjezd do Mladé Vožice vyšel na  9:15.

Ihned po příjezdu  jsme se šli prezentovat do místa konání - tamější zámecké zahrady. Po prezenci přišlo na řadu převléknutí se do cyklooblečení týmových barev, připravit „naše stroje“ na závod. Milda se ještě snažil do sebe naládovat nějaké energetické nápoje a tyčinky. Následovalo krátké rozjetí před závodem. Deset minut před startem samotného  závodu jsme najeli do brány, abychom  zabrali co nejlepší pozici pro start. Podařilo se  zabrat místo v 1. lajně startovního balíku. V něm bylo pro letošní ročník 153 závodníků. S úderem 10. hodiny a padl výstřel ze startovací pistole. Celý balík se rozjel, aby pokořil připravenou 42km dlouhou trať.  Trať nepatřila povrchově k těm nejnáročnějším, avšak měla i několik docela náročných pasáží. Zejména lesní rozmočené cesty.  Profilově bylo nejnáročnější zvládnout dvě poslední stoupání (viz. profil), protože byla výškově  nejnáročnější a sil s přibývajícími kilometry ubývalo.  Závěrečné metry závodu se odehrávali v zámecké zahradě, kde byla trať vykolíkovaná, plná smyček a výjezdů do meze…takový malý cyklokros.

Po závodě bohužel nebyla k dispozici sprcha, musela nám stačit voda z hasičské cisterny. Přišlo trošku očisty, následovalo občerstvení – limonáda, opékaná pikantní klobása. Při čekání na výsledky jsme pak necelou hodinku relaxovali, povídali o průběhu závodu. Když byly konečně zveřejněny výsledky, shlédli je, a poté se vydali zpět k domovu. V celkovém pořadí jsme dopadli takto: Milan  Hron dojel na celkovém 12. místě s časem 1:44:50 mně patřila 20. příčka s časem 1:49:03. V kategorii do 40ti let potom Milan skončil na 11. místě,  já na místě 17.

Trať byla myslím si velice kvalitně značená, za což díky pořadatelům. Těším se na další ročník a doufám, že zastoupení MTB Růžená bude mnohem početnější! :-)

Luboš Hronek

Závod dlouhé trati byl odstartován úderem půl jedenácté a bezmála stopadesátihlavé startovní pole se vydalo vstříc dvanáctikilometrovému a z celého závodu nejvýživnějšímu stoupaní na Libín (1095m.n.m.). Na startovní listině byl dokonce krom německých a rakouských závodníků i výběr ruské reprezentace, který řádně zatopil českým maratoncům a odvezl si první dvě příčky celkového pořadí. Dá se říci, že na trati byly snad všechny možné druhy povrchů, krom brodu. Od nového i rozbitého asfaltu přes louky, polní a lesní cesty, technické hravé singletracky a kameny, díky kterým jsem za jízdy elegantně letmo opustila stroj. Trať ubíhala vcelku rychle a vysloveně jsem si jí užívala, ačkoliv jsem většinou jela sama. Čekal mě už jen závěrečný sjezd z Libína do Prachatic a cíl. Posledních pár asfaltových kilometrů jsem napálila co to šlo, kde se ve mně vzala ta síla ale netuším :-), a pak už si jen vychutnávala slastný pocit projetí cílovou bránou. Málem jsem dostala infarkt, když jsem po nakouknutí do výsledků zjistila, že jsem dojela na třetím místě v kategorii, v čase 3:33:59.8, a mohla se tak radovat z letošního prvního bednění.

Absolutním vítězem dlouhé trati se stal Rus Denis Vorontsov v čase 2:18:36 těsně následovaný kolegou Ivanem Seledkovem. Na třetím místě dojel s více než dvěma minutami ztráty Matěj Nepustil z ČS MTB. Krátkou trať ovládl David Menger (Prodoli) v čase 1:42:59.9 následovaný Janem Svoradou (ČS MTB) a Václavem Holubem (CK Mladá Vožice).

V 10 hodin ráno byl za teplého slunečného počasí start nejdelší trasy. Já, coby trať Medium, jsem startovala o hodinu později. Při řazení se na start jsem si připadala jako rarita s kolem na hliníkovém rámu a „jen“ na Xtéčku, všude okolo byl totiž samý karbon, Fox, XTR a X.0 a ve valné většině nohy vyšvihané tak, že by se z nich dala učit anatomie. Překvapivé zjištění, že i dědečkové jezdí do hospůdky na karbonovém fullu v plné palbě :-).

Po zaznění startovního výstřelu následovala asi 300m dlouhá rovinka, mimochodem, jak jsem později zjistila, jediná v závodě, a pak se silnice utáhla do celkem nepříjemného stoupání, které zvedalo přední kolo z prašné cesty a vydrželo dobrých pět kilometrů. Jediný odpočinek, který jsem v prvním kopci měla, byl, když se mi podařilo namotat přehazovačku do výpletu. Při nadávání a ohýbání šaltru na správnou stranu jsem nabrala trochu sil a pokoušela jsem si dojet ztracenou pozici, což byl předem prohraný boj. Když už jsem si myslela, že zákonitě musíme být v nejvyšším bodu trati, objevily se za zatáčkou další a další serpentýny ve vražedném sklonu. Ale i ty jednou skončily. Rázem jsme se přehoupli přes vrchol a následoval bez jakéhokoli varování dost strmý technický sjezd. A takhle to vlastně bylo celou cestu. Prudký hup nahoru a hned zase dolů, brod, nahoru, dolů, to vše bez šance si odpočinout. Při výjezdu sjezdovkou mě překvapila mezi lesy obrovská nafukovací brána, vášnivě fandící kvanta lidí s kravskými zvonci… báječná atmosféra, která na českých závodech prostě není. Po projetí třetí a poslední občerstvovací stanice (jejich umístění bylo v propozicích napsáno s přesností na stovky metrů, a co víc, na dané kilometráži se občerstvovačky opravdu nacházely), mě čekal poslední utahovák, a pak už jen nádherný sjezd mezi vinicemi do cíle.

Do cíle jsem přijela doslova vyždímaná a s pocitem tuhnoucích nohou a přicházejících křečí. Trať jsem pokořila v čase 2:27:06 jako 16. z 20 žen, což rozhodně není výsledek k chlubení. Ačkoli jsem v celkovém pořadí moc dobře nedopadla, zvítězila jsem hlavně sama nad sebou, protože to, co jsem sjela a vyjela v Mühldorfu, se mi nikdy před tím nepovedlo. Asi i proto, že takové kopce moje kolo ještě nikdy nevidělo :-).  Co se týče ostatních Čechů, startovalo nás celkem 6 a dokonce „naši“ dva kluci, Pavel Bartoň a Milan Fajt vybojovali první a třetí místo v kategorii na trati s označením Extreme.

Organizačně šlo o báječně zajištěný závod, spousta zapálených fanoušků u trati, skvěle značená trať, ke startovnému jako dárek báječné místní víno a jako bonbónek nakonec výborné těstoviny v cíli. Tady by se čeští organizátoři závodů i fanoušci mohli lecčemu přiučit…

Po obvyklém rozjetí a projetí si pár úvodních kilometrů trati, které vedly po břehu řeky, se z amplionu ozval hlas oznamující deset minut do startu. A tak jsem zkontrolovala, zda mám vše potřebné a vydala jsem se zařadit na start. Přejela jsem obrubník, oddělující louku od silnice, dvakrát jsem šlápla a úžasem ztuhla. Prudké syčení od zadního kola mi dalo rychle najevo, že to dnes s mým závoděním vypadá hodně bledě. V zápětí hlas oznámil pět minut do startu a já nevěděla, jestli se mám začít smát nebo propadnout panice… Už jsem se smiřovala s tím, že odstartuji deset minut za posledním, když ke mně přiběhl člen našeho doprovodu a tatínek závodníka v jednom. Nabídl mi zapůjčení celého zadního kola. Nedalo se odmítnout, a tak se během okamžiku skvělo v mém rámu nádherné, fungl nové kolo Fulcrum Red metal 1 obuté do bezdušových plášťů Michelin. Ani jsem se pořádně nestihla zamyslet nad tím, jak mám rázem celé kolo o půl kila lehčí a jeho hodnota o dobrou polovinu vzrostla, a už jsem pelášila na start. Samozřejmě na mě zbyla poslední řada, ale aspoň jsem měla celý peloton jak na dlani :-).

Ozval se výstřel a vyjelo se. Tempo bylo děsivě rychlé, šlo spíš o sprint, ale to se dalo očekávat. Psychicky mi hodně pomohlo to, že jsem první polovinu tratě v podstatě jen předjížděla. Trať vedla po úzkých lesních pěšinách i širokých prašných cestách, nechybělo i pár pořádně blátivých pasáží připomínající vzhledem bažiny a vůní hromady pořádně uleželého hnoje. Ač podle výškového profilu mělo být na 16. km stoupání a následný sjezd, ničeho z toho jsem si nevšimla. Bohužel se závod v mém podání skoro už tradičně neobešel bez vracení a malé porce bloudění. Kolem třicátého kilometru jsem se zabudovala do skupinky čtyř kluků, jejichž tempo doprovázené vtipnými průpovídkami mi vyhovovalo a konečně jsem si mohla trošku odpočinout po osamocené jízdě. Jak jsme se přibližovali k cíli, tempo se zrychlovalo. Přejeli jsme mostek a já nabyla mylného dojmu, že tady jsem se byla rozjíždět a že za zatáčkou už musí být cíl, a tak jsem za to vzala a klukům poodjela. Projela jsem zatáčku, ale cíl nikde…za chvilku si mě kluci dojeli a se smíchem mě pochválili za ten neodhadnutý nástup. Pak už ale přišla ona zatáčka, za kterou byl cíl. Kluci za to vzali a já se je snažila uviset jen silou vůle. Jako bonbónek pořadatelé namotali poslední stovky metrů trati do serpentýn po louce, což pro mě byl poslední hřebík do rakve :-). Cílem jsem projela v čase 1:30:42, celkově 142., v kategorii žen-neeliťaček jako 6. z 21. Výsledek to není nijak oslňující, ale mám z něj obrovskou radost hlavně kvůli peripetiím, které mě potkaly před startem. Ikdyž pochybuji, že bych dojela lépe, kdybych startovala třeba z poloviny startovního pole... :-)

Co se týče výsledků, tak si pro vítězství dojel skvělý, nejen cyklokrosař, Zdeněk Mlynář (má neuvěřitelné nohy-zaslechla jsem trefné přirovnání k demižonům na víno), jezdící za pořádající MaxCursor v čase 1:03:44 hned za ním Honza Jobánek z Meridy a Michal Bubílek z Merida Bikeranch. Elitní kategorii žen ovládla Lenka Ochmanová z MaxCursoru v čase 1:13:02, druhá Barbora Hanušová z Merida Bikeranch a třetí byla Lucka Veselá z Favoritu Brno. Organizace závodu byla vcelku povedená, jedinými mráčky na jinak jasné obloze byla ledová sprcha na zimním stadionu (ikdyž to se dalo čekat, můžu být ráda, že ze sprch netekla ledová tříšťJ:-)) a poněkud jalové, do plastových misek zatavené jídlo v cíli.

V neděli, 5.4. se jede mtb závod v Nasavrkách nedaleko Pardubic. Sotva jsem v mysli stačila vyhodnotit, že je to docela z ruky, ozvali se mi kluci cyklisté s nabídkou spolujízdy na tento závod. Nešlo odmítnout, ačkoli začátek dubna je docela vražedný termín prvního závodu sezony, ale zkušenosti jsou třeba. Poslední měsíce jsem trávila v sedle silničky, na horském kole jsem seděla všehovšudy třikrát, takže vyhlídka bikového závodu na údajně dost technicky náročné trati nevypadala moc růžově nejenom proto, že technika nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Jediná pozitivní věc byla ta, že ženy jedou jen 22 km, kdežto muži 42km. A tak jsem nazula nové pláště, které jsem našla pod vánočním stromečkem a vydala se neohroženě vstříc riziku polámaných kostí.

Po příjezdu do Nasavrk mi poněkud sklaplo, čekala jsem totiž malý vesnický závod „okolo hnoje“… Na náměstí ale bylo několik velkých startovních bran, plno lidí a mezi tím vším zmateně pobíhali černoši v trenýrkách. Myslela jsem, že mám vidiny. Vidiny to nebyly, to jen součástí mtb závodu byl krom pivního triatlonu mezinárodní běžecký závod. To ale nebylo vše. Zaskočilo mě i obsazení bikového závodu, z mužů třeba Tomáš Vokrouhlík, kterého jsem měla tu čest minulý víkend vidět v akci na „evropském“ resp. rakouském poháru XC v Langenlois, stejně, jako třeba Michala Bubílka. Ale ani ženy nezůstaly pozadu, nechyběla Ilona Bublová, Pavlína Šulcová a neposlední řadě i loňská vítězka Bety Havlasová. Díkybohu mě kluci nenechali dlouho filosofovat nad tím, jak to neujedu, jak se na trati zabiju a jak budu určitě poslední. Dali jsme do kupy sebe a kola a vydali se rozjet.

Úderem 10. hodiny se 61 hlavý peloton vydal na trať. Objel se dvoukilometrový zaváděcí okruh kolem Nasavrk a potom hurá do terénu. Trať byla krásně členitá, hravá a hlavně náročná, cesta se často zvedala do skoro neuvěřitelných výšek. Radost mi udělaly technické, vcelku prudké sjezdy, které jsem si moc užila, ačkoli jejich projetí bylo místy v mém podání opravdu na hraně. V druhé polovině trati se k tomu všemu přidaly ještě kvanta pořádně hustého a mazlavého bláta a brod. Nasavrky a cíl závodu se objevily trochu dřív, než jsem čekala, ale byla jsem neskonale ráda, že nemusím to samé absolvovat ještě jednou jako kluci. Dojela jsem v čase 1:23:16 na šestém místě ve své kategorii.

Po závodě před vyhlášením výsledků proběhla exhibice Létajících chlapců z Kolína-skupiny akrobatů a nekonečné hudební číslo kapely Vousáči. Celkové pořadí mužů ovládl s velkým náskokem Tomáš Vokrouhlík (Factor bike) v čase 1:34:25, druhý dojel Michal Bubílek (Merida Bikeranch) a třetí Aleš Kestler (Yogi racing Ostrava). Z žen nejrychleji nástrahy tratě překonala Pavlína Šulcová (Sambaco Chic) v čase 1:03:11, druhá dojela Ilona Bublová (Cyklomax) a třetí Veronika Strašilová (PELL´S Team). Co se týče zázemí závodu, tak bylo vše až na absenci dámských sprch bez problémů. Moc příjemně strávená slunečná neděle.

Účastníků se nakonec sešlo 46, z toho 45 mužů. Po ubytování, registraci a úvodní přednášce Karla Stárka jsme byli rozděleni do osmi skupin a podle rozvrhu jsme chodili na jednotlivá pracoviště. V pondělí byly na programu značky Fox, Mavic, Shimano, Parktool, Sram a Truvativ. Všude byl věnován poměrně velký prostor nejen teorii, ale i praktické montáži. A tak jsem teoreticky rozebrala a následně i složila vidlici Fox, naučila se postup a provedení servisu nábojů zapletených kol Mavic s bezdušovými plášti Geax a získala kompletní přehled o sortimentu komponentů Shimano. Na pracoviště firmy Parktool jsem šla s očekáváním, nedokázala jsem si totiž dost dobře představit, jak bude probíhat školení o nářadí. Nakonec ale šlo o velmi zajímavé pracoviště, mluvilo se o obrábění rámů, rovnání zkřivených patek přehazovaček a o tom, jaký komponent jakým momentem utahovat. Zde proběhla má, zdaleka ne poslední, premiéra tentokrát komedie na téma já a momentový klíč. Jako bonbónek nám lektor připravil soutěž o nejrychlejší výměnu řetězu. Ačkoli nejrychlejší čas byl kolem čtyřiceti vteřin, zvítězila jsem v kategorii ženy dvakrát horším časem a za odměnu dostala montpáky a nějaké reklamní předměty. Posledním pracovištěm dne byl Sram a Truvativ. Zde se mi podařilo úspěšně provést výměnu klik Truvativ a osahat si špičkovou řadu nejen silničních komponentů Sram. Po večeři byla na programu hromadná přednáška o elektrokolech. Dále následovala záhadná akce označovaná jako „výměna zkušeností“ v hotelové restauraci. Pro ilustraci postačí fakt, že při ukončení této velmi svérázné akce začínalo svítat.

Druhý den, v úterý, jsme v mírně nižším počtu (někteří to zřejmě s výměnou zkušeností přehnali) absolvovali přednášky RockShox, Avid, Suntour, Tufo a Sapim. RockShox byla zasvěcena servisu a častým opravám odpružených vidlic a tlumičů i novým systémům pružení a tlumení. Avid byl zaměřen především na servis kotoučových brzd, od výměny destiček po odvzdušňování a montáž. Suntour byl trošku nečekaně krom odpružených vidlic zaměřen na BMX kola a komponenty a na elektrokola, jejichž praktické využití jsme dlouhou dobu testovali zběsilými jízdami na hotelových chodbách. Následovala firma Tufo a její galusky, plášťovky a krásná karbonová kola, které si získávají čím dál větší oblibu u profesionálních cyklistů. Po slovech lektora, že nasadit galusku snadno zvládne i ženská jsem se zhostila tohoto úkolu a na potřetí se mi to povedlo, bohužel na úkor lektorových šedin. Zde byli kluci z mé skupiny svědky třídílné tragikomedie Jak nasadit a přilepit galusku a ne sebe.

To nejlepší na konec, firma Sapim vyrábějící dráty a niple do výpletů kol a s tím spojená výuka zaplétání a centrování. Lektoři byli dva, ředitel kurzu sympatický pan Stárek a německý expert Klaus. Se zaplétáním kol jsem trošku zápasila, snáz a asi i rychleji bych upletla šálu, ale nakonec se dílo podařilo a přistoupilo se k centrování, což se mi dosud zdálo nadlidským úkolem. Fakt, že se každý drát utahuje úplně jinak, jsem postřehla až po delší době a chudák Klaus nestačil lomit rukama a vysvětlovat, což byl ovšem trochu problém díky jazykové bariéře. Jak čas ubíhal, vysvětlování vystřídaly záchvaty smíchu, ale výsledek přišel, přede mnou bylo v centrovací vidlici upnuté slušně vypadající mnou zapletené a vycentrované kolo.

Po skončení zaplétání a centrování kol bylo na programu už jen zhodnocení kurzu a předání certifikátů a upomínkových předmětů. Z kurzu jsem si odnesla krom certifikátu spousty katalogů, dvd, plakátů, ponožek a prudce elegantní zástěry pro mechaniky taky spoustu zkušeností, dovedností co se v praxi neztratí a kamarádů. Vzhledem k tomu, že se kurzu zúčastnili krom mě samí mechanikové či majitelé cyklistických speciálek, jsem byla trošku v nevýhodě, ale báječný přístup jak kluků, tak lektorů rozdíly rychle smazal.

A tak jsme se v sobotu ráno ocitli u hospody v Příbrazi, kde to všechno mělo vypuknout. Po prezentaci a obvyklých procedurách jsme se vrhli na překreslování polohy kontrolních bodů do mapy a vytyčování té nej trasy projetí kontrol. Toho se gentlemansky ujal Luboš, ještě že, jinak bychom na trati kroužili doteď. Součástí množství papírů a map, které jsme dostali, byl i seznam kontrol s bližším popisem toho, kde se nacházejí. Našlo se v něm i pár poeticky laděných popisů, například kontrola číslo 9 byla umístěna na olši ohnuté do vody v polovině cesty mezi Láskou a Vírou (po kratším pátrání jsme zjistili, že Láska a Víra jsou rybníky, těsně okolo se nachází ještě Naděje, Skutek a Dobrá vůle). Ještě jsme si poslechli výklad o trati, odmítli několik nabídek na zahřátí zevnitř různými lihovinami (závod dělal opravdu čest svému jménu, obří lahve Fernetu, rumu a zelené byly všude) a začali jsme se řadit na start. Těsně před startem jsem ještě stihla z Luboše vymámit slib, že mi neujede a nebude se na mě zlobit, když se ztratíme, a mohlo se vyjet.

Nasadili jsme vcelku svižné tempo, předjeli jsme dokonce několik hlídek, které vypadaly takřka profesionálně, na chrtích kolech měly různé orientační přístroje, mapníky a jiné vylomeniny. Jeli jsme směr první kontrola s docela velkým očekáváním, nikdo z nás dvou totiž netušil, co že to vlastně máme na v mapě zakroužkovaném místě najít. První kontrolu jsme odhalili hladce, a to hlavně proto, že těsně před námi k ní několik hlídek mířilo také. Šlo o malinké červené kleštičky s různým počtem bodců, zavěšené na provázku. Cvakla jsem kleštičkami do karty (později jsem se dozvěděla, že na orienťáku se v hlídce rozlišují dvě funkce, mapovač a píchač) a svištěli jsme dál. Jeli jsme po červené turistické, ale cesta najednou skončila a před námi bylo jen pěkně zorané pole černé ornice, které pořádně prověřilo naši techniku, resp. jsme se několikrát málem natáhli. S vědomím, že už nás nic horšího nemůže potkat, jsme najednou vyjeli u někoho na dvorku a proložili jsme si monotónní šlapání přelézáním plotu i s koly. Dále cesta pokračovala až na malá zaváhání celkem hladce, terén se často měnil, od pěkných hravých pěšinek přes rozbité asfaltky až po souvislou asi půlmetrovou vrstvu větví. Do cíle už nám chyběly všehovšudy tři kontroly, když jsme se ocitli u sila na hrázi rybníka, kde měla být další kontrola. Po chvilce hledání jsme s pomocí seznamu kontrol zjistili, že kleštičky jsou na střeše sila, a co hůř, že do asi pětimetrové výšky se dá dostat jen po žebříčku s kovovými tenkými kulatými šprušlemi. Nezní to sice tak děsivě, ale představa lezení po žebříku v tretrách se mi příčila, a to nejen proto, že mám závratě. Naštěstí Luboš se celkem ochotně úlohy horolezce ujal a pro dírky v kartě nasadil svůj život:-). Nabuzeni blízkostí cíle jsme se vydali na předposlední kontrolu, která se měla nacházet na smrku mezi dvěma mraveništi. Nebudu to složitě popisovat, myslím, že postačí představa smrkového lesa, ve kterém jsou spousty mravenišť. Naštěstí jsme ten „správný“ smrk objevili a hnáni sílícím pocitem hladu jsme uháněli na poslední kontrolu, občerstvovačku. Nabízený sortiment byl opravdu bohatý, na stole se tísnily kbelíčky s minimálně deseti druhy různých pomazánek a salátů, nechyběly sušenky a samozřejmě horký čaj a obligátní láhve destilátů. Udělali jsme tu chybu, že jsme se pořádně najedli, a tak posledních osm kilometrů do cíle bylo mučivých.

Závod jsme dokončili v čase 3:03 na celkem slušném sedmém místě s 51 kilometry na tachometru, se dvěma blouděními, jednou technickou pauzou (sedlovka je prevít) a obědem. Tím ale den nekončil, na programu byla spousta chodů jídla, pití, trialová exhibice, rocková zábava, tombola… Myslím, že to bylo důstojné rozloučení se sezonou, a ta legrace za prochladnutí jistě stála.

A speciální dík Lubošovi, že mi neujel a průběžně chválil:-).